Historie

Historie obce Nelešovice

První písemná zmínka o obci je z roku 1234.

Každá obec - město či vesnice - má svou historii, která dává všem, kdož v ní bydlí, pocit jistoty a práva, klidu hrdosti, že bydlí tam, kde se narodili, prožili mladá léta i roky dospívání, období plodné a obětavé práce, později pozvolného uklidnění i zaslouženého odpočinku.
     Svou historii má a stále novou píše také naše rodná obec - Nelešovice.Místo prvních úsměvů i pláče, krásy květin i tvrdé silnice, místo vůně prvního polibku i hořkosti loučení s přáteli, moudrosti starců, ale i rovněž i nadšeného pracovního ruchu při výstavbě všeho nového, co bohatý život kulturních lidí přináší, nebo si vynucuje.
     Léta plynou, mladí dorůstají, mnozí z nich odcházejí, aby se vyučili řemeslu nebo studovali, jiní naopak přicházejí, usazují se, zakládají rodiny.Takový už je koloběh života a takový také byl a je život občanů Nelešovic.
     Pověst vypráví o příchodu vladyky Neleše a jeho lidu v dávných dobách do míst oplývajících hojností.Usadili se v ní a založili osadu.Kdy se tak stalo?Kdo ví?Skutečnost zůstává, že první písemné doklady pocházejí z 12. století a posláním tohoto rozsahem malého dílka je zaznamenat vše podstatné, čím Nelešovice žily a žijí, co jeho občané vybudovali a vytvářejí, vzpomenout radostných, ale i trpkých chvil v historii obce a jejich obyvatel, připomenout všem, kteří se v září roku 1973 sjíždějí na setkání rodáků, událostí, jež by neměly upadnout v zapomnění.Touto snahou byli vedeni autoři, podílející se na drobné knížce, která se vám dostává do rukou.Přijměte ji s porozuměním, protože vznikla z lásky k rodné vsi, jejím občanům, historii i současnost.

Nelešovice v číslech

    Obec leží asi 15 km jihovýchodně od Olomouce a 10 km severně je vzdálena od okresního města Přerova.Její katastr je mírně zvlněn posledními výběžky Oderských vrchů, zdvihajících se téměř náhle z nížinaté Hané.Celá obec je obklopena svahy podélných kopců a leží v nadmořské výšce 247 m.Asi 350 m severním směrem se zvedá největší pahorek katastru do výše 273 m nad mořem, který nese název "Za Rábovým".
     Katastrem obce protéká potůček Kopřivnice - Nelešovka, pramenící asi 1 km za vesnicí.V obci přibírá z levé strany další pramének vody.Oba potůčky se však dovedou rozvodnit a v historii nadělaly vesnici mnoho škody.
     Střed obce zdobí starobylá kaple z roku 1720.Na severovýchodním okraji stála morová kaplička z roku 1645, tedy z dob třicetileté války, kdy i Nelešovice byly ohněm a mečem nepřátel zpustošeny.Vedle starobylé kaple stojí jednopatrová budova školy z roku 1888.Na počest těm, kteří se nevrátili z první nebo druhé světové války, či byli umučeni v koncentračních táborech, postavili občané památník s upraveným prostranstvím.V blízkosti kaple stojí kříž z roku 1898, pořízený tehdy za 340 zlatých.Uprostřed obce je socha panny Marie a za vesnicí směrem na Kokory kamenný kříž.Všechny jmenované historické památky jsou chráněny.
     Podle sčítání lidu, domů a bytů v roce 1970 měly Nelešovice celkem 230 obyvatel, z toho 108 mužů a 122 žen.Do 2 let 6 osob, 3 - 5 roků 12, 6 - 15 let 35, 16 - 17 roků 14, od 18 do 34 - 46, od 35 do 59 - 69 a nad 60 - 48 osob.Doposud aktivně pracuje 130 osob, z toho 69 mužů a 61 žen.Společně hospodařících domácností bylo zaznamenáno celkem 73.Sčítání v roce 1967 ukázalo, že Nelešovice mají 70 domů, z nichž je 65 trvale obydlených.

 

Jména představených obce v době I. republiky a fašistické okupace - starostové:

1919 - 1931          Josef Kolář č. 17
1931 - 1934          František Veselský č. 13
1934 - 1936          vládní komisař Alois Válek, učitel
1936 - 1939          Karel Draisaitl č. 31
1939 - 1942          Ladislav Loveček, učitel
1942 - 1946         Jan Draisaitl č. 23


Představitelé obce po II. světové válce - představitelé MNV:

1946 - 1951          Josef Kolář č. 15
1951 - 1954          Arnošt Morbicr č. 70
1954 - 1957          František Vysloužil č. 43
1957 - 1960          Karel Pavlík ml. č. 62
1960 - 1971          Jan Štěpán, ředitel školy, č. 46
1971 - 1973          Arnošt Morbicr č. 70


          Nelešovice patřily až do 1. 1. 1949 okresu Olomouc, po tomto datu byly začleněny do okresu Přerov.

Nelešovice v držení vrchnosti

Dějiny Nelešovic lze rozdělit do tří samostatných celků - kapitulních, světských a jezuitských vladyků a půhonců.V prvním celku - kapitulním jsou historické prameny od roku 1190.Tehdy patřila část Nelešovic, asi 2 popluží, kostelu svatého Václava v Olomouci, které mu daroval hrabě moravský Vladislav, bratr krále Přemysla Otakara II.Ve 13. století byla tato část osvobozena od břemen zeměpanských privlegiem, jež udělil český král Přemysl Otakar II. v roce 1256.Část obce zůstala v podstatě prebendou kapituly až do r. 1848.Bylo tu pět sedláků pololáníků, šest zahradníků - chalupníků a několik podruhů.
     V druhém celku - světských a jezuitských vladyků je zaznamenán značný počet vladyků domácích, to znamená těch, kteří se na svém majetku usadili.Byli zde i světští vladykové cizí, keří v Nelešovicích vlastnili statky, ale jejich jména se často střídala.Hostek - vladyka z Nelešovic se připomíná jako Nelešovic z r. 1270.Vaněček - Vaněk z Nelešovic získal v Nelešovicích dvůr, les a louku se vším příslušenstvím, v r. 1371 pak spojil tento majetek s bratrem Radkem a upisuje jej jako věno své manželce Jutce.V dalších letech se setkáváme s vladykou Lvem a jeho manželkou Machnou a v 15. století byly Nelešovice v držení Ctibora z Nelešovic, který se jich v r. 1482 zřekl ve prospěch olomoucké dómské kapituly.Tato kapitula zde vytvořila zvláštní vikariátní korunní statek se dvorem, k němuž patřilo 10 jiter, 1.031 čtverečných sáhů polí, 32 čtverečných sáhů pastvin.Později koupili část Nelešovic, a to západní, páni z Ludanic a na Rokytnici, kteří pocházeli z Uher a přestěhovali se ve 14. století na Moravu.
     Příslušníci tohoto rodu se na svých panstvích střídali, někteří z nich, například Hynek z Ludanic byl souzen olomouckým soudem, samozřejmě církevním, že nedodržuje platby mu předepsané až do doby, kdy Václav z Ludanic, pán na Helfštýně, Rokytnici, Veselíčku a Kokorách daroval dvůr v Nelešovicích vladykovi Václavu Molovi z Modřelic za zásluhy, jež mu prokázal.Ten ovšem tento dar dlouho nepodržel a prodal jej r. 1584 Janu z Widbachu, který dvůr velmi zadlužil a tak byl po dvou letech úředně přidělen rytíři Zikmundu Čišvicovi z Borové a Oseka.Po něm zůstaly dvě dcery Helena Polyzena a Kateřina Pavlína, které nelešovický dvůr se vším příslušenstvím prodaly r. 1651 rektoru jezuitské koleje v Olomouci Michalu Hynkovi Tomassimu za 2.000 zlatých.Podle zápisu se zdá, že poddanským gruntem byla budova , označená později, tj. po r. 1770 až 1771, kdy bylo číslování provedeno, pod číslem 13.Možná již během třicetileté války nebo po jejím ukončení grunt osiřel a poddaní zemřeli na choleru.
      Později se setkáváme s jménem Ladislava Hangwice a paní Hnagwicové z Biskupic a na Roketnici, když tento rod v r. 1663 prodal celé panství roketské a tak všechny grunty v Nelešovicích připadly koleji jezuitské a po zrušení tohoto řádu r. 1773 připadlo vše studijnímu fondu, který spravoval až do r. 1773 roketnický velkostatek.
      Státní císařsko-královská komise pro prodej statků, spravovaných studijním fondem, prodala v r. 1824 celé roketské panství šlechtici Ludvíkovi z Lewenau za 156.110 zlatých.Jmenovaný zemřel r. 1825 a dědici se staly jeho děti Jan a Marie z Lewenau.Marie prodala svou polovinu v r. 1826 bratru Janovi, který však panství dlouho nepodržel a prodal je v r. 1836 šlechtici Jiřímu Janovi ze Simu za 187 tisíc zlatých.Avšak již 24. dubna 1835 se stal majitelem roketského panství Josef, rytíř z Eichhoffu, vicepresident dvorní komory ve Vídni.Po jeho smrti v r. 1866 převzal majetek jeho syn Josef.V r. 1919 převzal stát pozemky, které přesahovaly dovolenou výměru podle rozhodnutí Čs. státního pozemkového fondu a pronajal je místním domkářům a rolníkům.
     Třetím celkem je půhončí - selská šlechta.Podle pověsti prý v dřívějších dobách, kdy byla krajina málo obydlená, projížděl jí český kníže, či dokonce dám král, jehož jméno se neuvádí, Moravou se svou družinou.Za Sobíškami přepadli knížecí oddíl zbojníci a knížeti samému se podařilo ukrýti u pastevců, kteří knížete před zbojníky ochránili.Za prokázanou službu všichni pastevci byli povýšeni na zemany, neboli selskou šlechtu a dostalo se jim zvláštního poslání - roznášení žalob, neboli půhonu z olomouckého zemaského hradu.Odtud tedy název.Jeden z nich se usadil v Nelešovivích, kde si uprostřed darované půdy postavil u vsi dům.Zanechal po sobě čtyři syny, kteří, když dorostli, chtěli každý polnosti pro sebe, otec však pozemky rozdělil na čtyři díly a pomohl vybudovat i obydlí (grunt), odpovídající výměře.Tím vznikly v Nelešovicích čtyři půhončí grunty, s nimiž se setkáváme již ve 13. století a udržely se až do 20. století.Poslání půhončích bylo velmi důležité a druhy půhonu byly různé.Měl - li půhonce doručit půhon do západu slunce, jmenoval se půhon půlnoční.Poplatky za doručení byly vypláceny ze soudních pokut.Ve 14. a 15. století byl v obyčeji půhon trhovy.Půhončí tvořili odedávna samostatnou samosprávnou obec, jejimž středem byly Sobíšky se 16 půhončími.Majetek i vlastní osobnost půhončího byla odedávna svobodná.Proto stáli na úrovni zemanů - zemské šlechty.Půhončí uhájili své svobody 537 roků.
     V Nelešovicích sídlili odedávna půhončí na gruntech č. 16, 17, 18 a 19.První dva statky, z nichž každý měl 135 mír pole, koupil okolo r. 1830 roketský Eichhoff od Jana Hladkého.V té době žil na č. 18 Ambrož Kupka a na č. 19 Florián Gottwald.Dům č. 16 brzy po prodeji vyhořel a nebyl již více postaven.Pole, patřící gruntu č. 16 a 17 ve výměře 270 mír, bylo vyvlastněno pozemkovou reformou v r. 1919 ve prospěch dlouholetých pachtýřů.



19. 9. Zita

Zítra: Oleg

Návštěvnost stránek

075950