Drobečková navigace

Úvodní stránka > NOVÁ STRUKTURA - NEMAZAT > Obec > Historie

Historie

Historie obce Nelešovice

První písemná zmínka o obci je z roku 1234.

Každá obec - město či vesnice - má svou historii, která dává všem, kdož v ní bydlí, pocit jistoty a práva, klidu hrdosti, že bydlí tam, kde se narodili, prožili mladá léta i roky dospívání, období plodné a obětavé práce, později pozvolného uklidnění i zaslouženého odpočinku.

Svou historii má a stále novou píše také naše rodná obec - Nelešovice. Místo prvních úsměvů i pláče, krásy květin i tvrdé silnice, místo vůně prvního polibku i hořkosti loučení s přáteli, moudrosti starců, ale i rovněž i nadšeného pracovního ruchu při výstavbě všeho nového, co bohatý život kulturních lidí přináší, nebo si vynucuje.

Léta plynou, mladí dorůstají, mnozí z nich odcházejí, aby se vyučili řemeslu nebo studovali, jiní naopak přicházejí, usazují se, zakládají rodiny. Takový už je koloběh života a takový také byl a je život občanů Nelešovic.

Pověst vypráví o příchodu vladyky Neleše a jeho lidu v dávných dobách do míst oplývajících hojností. Usadili se v ní a založili osadu. Kdy se tak stalo? Kdo ví? Skutečnost zůstává, že první písemné doklady pocházejí z 12. století a posláním tohoto rozsahem malého dílka je zaznamenat vše podstatné, čím Nelešovice žily a žijí, co jeho občané vybudovali a vytvářejí, vzpomenout radostných, ale i trpkých chvil v historii obce a jejich obyvatel, připomenout všem, kteří se v září roku 1973 sjíždějí na setkání rodáků, událostí, jež by neměly upadnout v zapomnění. Touto snahou byli vedeni autoři, podílející se na drobné knížce, která se vám dostává do rukou. Přijměte ji s porozuměním, protože vznikla z lásky k rodné vsi, jejím občanům, historii i současnost.

Nelešovice v číslech

Obec leží asi 15 km jihovýchodně od Olomouce a 10 km severně je vzdálena od okresního města Přerova. Její katastr je mírně zvlněn posledními výběžky Oderských vrchů, zdvihajících se téměř náhle z nížinaté Hané. Celá obec je obklopena svahy podélných kopců a leží v nadmořské výšce 247 m. Asi 350 m severním směrem se zvedá největší pahorek katastru do výše 273 m nad mořem, který nese název "Za Rábovým".

Katastrem obce protéká potůček Kopřivnice - Nelešovka, pramenící asi 1 km za vesnicí. V obci přibírá z levé strany další pramének vody. Oba potůčky se však dovedou rozvodnit a v historii nadělaly vesnici mnoho škody. Střed obce zdobí starobylá kaple z roku 1720. Na severovýchodním okraji stála morová kaplička z roku 1645, tedy z dob třicetileté války, kdy i Nelešovice byly ohněm a mečem nepřátel zpustošeny. Vedle starobylé kaple stojí jednopatrová budova školy z roku 1888. Na počest těm, kteří se nevrátili z první nebo druhé světové války, či byli umučeni v koncentračních táborech, postavili občané památník s upraveným prostranstvím. V blízkosti kaple stojí kříž z roku 1898, pořízený tehdy za 340 zlatých. Uprostřed obce je socha panny Marie a za vesnicí směrem na Kokory kamenný kříž. Všechny jmenované historické památky jsou chráněny.

Podle sčítání lidu, domů a bytů v roce 1970 měly Nelešovice celkem 230 obyvatel, z toho 108 mužů a 122 žen. Do 2 let 6 osob, 3 - 5 roků 12, 6 - 15 let 35, 16 - 17 roků 14, od 18 do 34 - 46, od 35 do 59 - 69 a nad 60 - 48 osob. Doposud aktivně pracuje 130 osob, z toho 69 mužů a 61 žen. Společně hospodařících domácností bylo zaznamenáno celkem 73. Sčítání v roce 1967 ukázalo, že Nelešovice mají 70 domů, z nichž je 65 trvale obydlených.

Jména představených obce v době I. republiky a fašistické okupace - starostové:

1919 - 1931          Josef Kolář č. 17
1931 - 1934          František Veselský č. 13
1934 - 1936          vládní komisař Alois Válek, učitel
1936 - 1939          Karel Draisaitl č. 31
1939 - 1942          Ladislav Loveček, učitel
1942 - 1946         Jan Draisaitl č. 23

Představitelé obce po II. světové válce - představitelé MNV:

1946 - 1951          Josef Kolář č. 15
1951 - 1954          Arnošt Morbicr č. 70
1954 - 1957          František Vysloužil č. 43
1957 - 1960          Karel Pavlík ml. č. 62
1960 - 1971          Jan Štěpán, ředitel školy, č. 46
1971 - 1973          Arnošt Morbicr č. 70

Nelešovice patřily až do 1. 1. 1949 okresu Olomouc, po tomto datu byly začleněny do okresu Přerov.

Nelešovice v držení vrchnosti

Dějiny Nelešovic lze rozdělit do tří samostatných celků - kapitulních, světských a jezuitských vladyků a půhonců. V prvním celku - kapitulním jsou historické prameny od roku 1190. Tehdy patřila část Nelešovic, asi 2 popluží, kostelu svatého Václava v Olomouci, které mu daroval hrabě moravský Vladislav, bratr krále Přemysla Otakara II. Ve 13. století byla tato část osvobozena od břemen zeměpanských privlegiem, jež udělil český král Přemysl Otakar II. v roce 1256. Část obce zůstala v podstatě prebendou kapituly až do r. 1848. Bylo tu pět sedláků pololáníků, šest zahradníků - chalupníků a několik podruhů.

V druhém celku - světských a jezuitských vladyků je zaznamenán značný počet vladyků domácích, to znamená těch, kteří se na svém majetku usadili. Byli zde i světští vladykové cizí, keří v Nelešovicích vlastnili statky, ale jejich jména se často střídala. Hostek - vladyka z Nelešovic se připomíná jako Nelešovic z r. 1270. Vaněček - Vaněk z Nelešovic získal v Nelešovicích dvůr, les a louku se vším příslušenstvím, v r. 1371 pak spojil tento majetek s bratrem Radkem a upisuje jej jako věno své manželce Jutce. V dalších letech se setkáváme s vladykou Lvem a jeho manželkou Machnou a v 15. století byly Nelešovice v držení Ctibora z Nelešovic, který se jich v r. 1482 zřekl ve prospěch olomoucké dómské kapituly. Tato kapitula zde vytvořila zvláštní vikariátní korunní statek se dvorem, k němuž patřilo 10 jiter, 1.031 čtverečných sáhů polí, 32 čtverečných sáhů pastvin. Později koupili část Nelešovic, a to západní, páni z Ludanic a na Rokytnici, kteří pocházeli z Uher a přestěhovali se ve 14. století na Moravu.

Příslušníci tohoto rodu se na svých panstvích střídali, někteří z nich, například Hynek z Ludanic byl souzen olomouckým soudem, samozřejmě církevním, že nedodržuje platby mu předepsané až do doby, kdy Václav z Ludanic, pán na Helfštýně, Rokytnici, Veselíčku a Kokorách daroval dvůr v Nelešovicích vladykovi Václavu Molovi z Modřelic za zásluhy, jež mu prokázal. Ten ovšem tento dar dlouho nepodržel a prodal jej r. 1584 Janu z Widbachu, který dvůr velmi zadlužil a tak byl po dvou letech úředně přidělen rytíři Zikmundu Čišvicovi z Borové a Oseka. Po něm zůstaly dvě dcery Helena Polyzena a Kateřina Pavlína, které nelešovický dvůr se vším příslušenstvím prodaly r. 1651 rektoru jezuitské koleje v Olomouci Michalu Hynkovi Tomassimu za 2.000 zlatých. Podle zápisu se zdá, že poddanským gruntem byla budova, označená později, tj. po r. 1770 až 1771, kdy bylo číslování provedeno, pod číslem 13.Možná již během třicetileté války nebo po jejím ukončení grunt osiřel a poddaní zemřeli na choleru.

Později se setkáváme s jménem Ladislava Hangwice a paní Hnagwicové z Biskupic a na Roketnici, když tento rod v r. 1663 prodal celé panství roketské a tak všechny grunty v Nelešovicích připadly koleji jezuitské a po zrušení tohoto řádu r. 1773 připadlo vše studijnímu fondu, který spravoval až do r. 1773 roketnický velkostatek. Státní císařsko-královská komise pro prodej statků, spravovaných studijním fondem, prodala v r. 1824 celé roketské panství šlechtici Ludvíkovi z Lewenau za 156.110 zlatých. Jmenovaný zemřel r. 1825 a dědici se staly jeho děti Jan a Marie z Lewenau. Marie prodala svou polovinu v r. 1826 bratru Janovi, který však panství dlouho nepodržel a prodal je v r. 1836 šlechtici Jiřímu Janovi ze Simu za 187 tisíc zlatých. Avšak již 24. dubna 1835 se stal majitelem roketského panství Josef, rytíř z Eichhoffu, vicepresident dvorní komory ve Vídni. Po jeho smrti v r. 1866 převzal majetek jeho syn Josef.V r. 1919 převzal stát pozemky, které přesahovaly dovolenou výměru podle rozhodnutí Čs. státního pozemkového fondu a pronajal je místním domkářům a rolníkům.

Třetím celkem je půhončí - selská šlechta. Podle pověsti prý v dřívějších dobách, kdy byla krajina málo obydlená, projížděl jí český kníže, či dokonce dám král, jehož jméno se neuvádí, Moravou se svou družinou. Za Sobíškami přepadli knížecí oddíl zbojníci a knížeti samému se podařilo ukrýti u pastevců, kteří knížete před zbojníky ochránili. Za prokázanou službu všichni pastevci byli povýšeni na zemany, neboli selskou šlechtu a dostalo se jim zvláštního poslání - roznášení žalob, neboli půhonu z olomouckého zemaského hradu. Odtud tedy název. Jeden z nich se usadil v Nelešovivích, kde si uprostřed darované půdy postavil u vsi dům. Zanechal po sobě čtyři syny, kteří, když dorostli, chtěli každý polnosti pro sebe, otec však pozemky rozdělil na čtyři díly a pomohl vybudovat i obydlí (grunt), odpovídající výměře. Tím vznikly v Nelešovicích čtyři půhončí grunty, s nimiž se setkáváme již ve 13. století a udržely se až do 20. století. Poslání půhončích bylo velmi důležité a druhy půhonu byly různé. Měl - li půhonce doručit půhon do západu slunce, jmenoval se půhon půlnoční. Poplatky za doručení byly vypláceny ze soudních pokut. Ve 14. a 15. století byl v obyčeji půhon trhovy. Půhončí tvořili odedávna samostatnou samosprávnou obec, jejimž středem byly Sobíšky se 16 půhončími. Majetek i vlastní osobnost půhončího byla odedávna svobodná. Proto stáli na úrovni zemanů - zemské šlechty. Půhončí uhájili své svobody 537 roků.

V Nelešovicích sídlili odedávna půhončí na gruntech č. 16, 17, 18 a 19. První dva statky, z nichž každý měl 135 mír pole, koupil okolo r. 1830 roketský Eichhoff od Jana Hladkého. V té době žil na č. 18 Ambrož Kupka a na č. 19 Florián Gottwald. Dům č. 16 brzy po prodeji vyhořel a nebyl již více postaven. Pole, patřící gruntu č. 16 a 17 ve výměře 270 mír, bylo vyvlastněno pozemkovou reformou v r. 1919 ve prospěch dlouholetých pachtýřů.

14. 12. Lýdie

Zítra: Radana

JŘ AUTOBUSOVÉ DOPRAVY PLATNÝ OD 18.3.2018 V AKTUALITÁCH

 

Akce z okolí

Turistika

Návštěvnost stránek

101799